RECENZE: Syberia 4: The World Before

Úspěšná adventurní série Syberia započala svou herní historii pod vedením svého duchovního otce Benoîta Sokala již před dávnými dvaceti lety. Tehdy však vývoj krapet přerostl původní záměr, takže se rozhodlo o jejím rozdělení a proto o dva roky později vyšel druhý díl, který dokončil původně započaté vyprávění. Na třetí díl jsme si museli počkat předlouhých třináct let. A bohužel byla tato třináctka nešťastná. Nový díl a jeho téměř povinný převod do 3D a přizpůsobení se konzolovému publiku se příliš nevydařil. Sám Sokal již v průběhu vývoje věděl, že dílo nemíří správným směrem a přestože se do poslední chvíle snažil situaci ještě zachránit, výsledek byl hodně rozporuplný. Po pěti letech přichází pokus o návrat ztracené slávy ve velkolepém čtvrtém pokračování s podtitulem The World Before. Jde na něm vidět, že si na pokračování dali všichni tvůrci setsakramentsky záležet. A ono se jim to opravdu podařilo! Čtvrtá Syberie je prostě bomba, která více než důstojně pokračuje v rozvoji celého univerza a přináší hráčům neskutečný zážitek.

Tvůrčímu týmu se podařilo identifikovat ty správné herní elementy, díky kterým byly první Syberie tak úspěšné a zaobalit je do úplně nového příběhu. Tentokráte v něm nepátráme po Voralbergovi, mamutech či youkolech, přesto se podařilo navázat na romantičnost předchozích dílů, byť tentokrát nechybí závan drsného prostředí, které se prostřednictvím ruských milicionářů projevilo již ve třetím díle.

Před více než rokem vydaný hratelný prolog část fanoušků vystrašil. Na první pohled to totiž vypadalo, že z původní atmosféry i poetiky mnoho nezbylo. V prologu jsme sledovali mladičkou Danu Roze ve druhé polovině třicátých let, která studuje hudební školu ve Vaghenu a čeká ji absolventský koncert na náměstí. Do toho přichází prostřih do roku 2004 do solného dolu v ruské Tajze, kde je po událostech ve třetí Syberii zadržována Kate Walker. Po roce strádání je k nepoznání, a to nejen svým drsným vzezřením, ale i odměřeným chováním. Při práci v dole se jí, společně se spoluvězenkyní Katyushou, podaří prokopat do tajné propadlé jeskyně, ve které naleznou opuštěný nacistický vlak z druhé světové války. V něm pak Kate nalézá nakreslený obrázek Dany Roze, která je jí hodně podobná… V těchto místech končil prolog, který si s menšími obměnami zopakujeme i v plné hře.

Asi není žádným překvapením, že se budou příběhy obou dívek prolínat. Kate Walker se totiž rozhodne vypátrat, kdo je ona tajemná mladá dívka na obrázku a jaký byl její osud. Po podařeném útěku z gulagu tak přijíždí do zmíněného městečka Vaghen, tentokrát v roce 2005. Jedná se o hlavní město fiktivního státu Osterthal někde na pomezí Německa a Švýcarska. Toto město má za sebou slavnou i temnou historii. Prvním temným okamžikem byl velký požár, který se záhy podařilo proměnit v zářnou výhodu – městem totiž v té době projížděl nám dobře známý Hans Voralberg a při shlédnutí té děsivé zkázy se rozhodl městu pomoci. Díky tomu je město doslova protkáno jeho automaty včetně slavného velkého orchestřiště na náměstí, na kterém před více než šedesáti lety odehrála Dana Roze svůj absolventský koncert v podobě vaghenské hymny. Druhou zkázou města pak byla druhá světová válka, kdy se městem prohnal pogrom, Osterthal byl anexován a k moci se dostala fašistická skupina říkající si Hnědé stíny. Zkáza města i rasové nepokoje pak výrazně pozměnily osudy jeho obyvatel. Obzvláště pak Vageranů, v této sérii jakési alegorie židů.

Jak již bylo naznačeno, hra se odehrává ve více časových rovinách, ve kterých ovládáme různé postavy. Přecházení mezi jednotlivými rovinami přichází plynule a nenásilně, občas můžeme i sami volit, kterou postavu budeme ovládat. Nejvýznamnější časové roviny jsou dvě, které sledují aktuální vývoj Kate i Dany. A na rozdíl od prologu je romantika jejich příběhů ve finále úplně obrácená. V roli Dany se z úžasného zážitku kolem slavného koncertu přesouváme do pochmurné atmosféry všemocných fašistů, omezování svobody, všeobecného strachu a ve finále i samotné bezmezné snaze vůbec přežít. To Kate se po drsném začátku dostává do již mírumilovného městečka, ve kterém pátrá po historických událostech týkajících se Dany.

A právě při tomto pátrání se podařilo nastavit to správné herní tempo, což byl jeden ze základních kamenů, kvůli kterému původní Syberie uspěla. Všude se rozlévá melancholická nálada, lidé si žijí svým poklidným životem a příběh postupně plyne za procházení se po různých zákoutích malebného Vaghenu i jeho okolí. To vše je protkané nádherným prostředím plném automatů a různých podobných vychytávek. Na spoustě míst se hráč přistihne, že se jen kochá nádherným prostředím, obzvláště při dechberoucích projížďkách mechanickou tramvajovou dráhou. To vše pak za doprovodu Oskara, který samozřejmě nemůže chybět ani v tomto pokračování.

V podobném duchu se nese prakticky celá hra, i v temnějších částech nedochází až na malé výjimky k nějakým akčním prvkům. Vůbec to ale nevadí. Ve druhé půli se tempo přeci jen zrychluje a dramatické události nabírají na intenzitě. Také adventuření jako takové je uzpůsobeno výpravnému stylu. Předmětů k použití je jen pár, to s puzzly je to mnohem lepší – není jich sice příliš mnoho, jsou ale rozmanité a většinou naprosto přesně zapadají do prostředí hry i samotného příběhu. Ty doplňují náznaky QTE prvků, které jsou vesměs hodně různorodé a neopakují se tak otravně, jako v jiných hrách. Hlavní gró je tak postavené hlavně na řadě květnatých dialogů, pročítání deníků či různých jiných písemností.

Jedním z největších neduhů trojky bylo naprosto zmršené ovládání, které se chtělo zalíbit konzolistům. Tento nešvar se ve čtyřce podařilo vyřešit téměř na výbornou, za což může hlavně návrat ke klasickému point-and-click schématu. Ovládání prostřednictvím myši funguje velice dobře, kamkoliv hráč klikne, tam také postava dojde. A když se vám nechce klikat, stačí stisknout tlačítko na myší a jejím pohybem nasměrovat šipku na směr, kterým se postava hned vydává. Kromě toho je možné s předměty různým způsobem interagovat, posouváním myší otáčet klíčem či posouvat některé předměty. K tomu dopomáhají interaktivní místa, která jsou označená bílou tečkou s bílým kruhem kolem ní. Na screenshotech to možná může vypadat rušivě, nakonec musím uznat, že i tento prvek se tvůrcům podařil vhodně zakomponovat – tyto body se skutečně objevují až poté, co se k nim přiblížíte kurzorem myši. Je vidět, že si tvůrci dali i v této oblasti hodně záležet, aby napravili nezdary předchozího dílu.

Hráč tak postupně proplouvá celým příběhem, který je mimochodem velice dobře sepsaný. V první části je na obou frontách spíše poklidnější, hráč má možnost seznámit se s prostředím i jednotlivými postavami, které jsou velice dobře vyprofilované a napsané. I ty nejméně důležité postavy, které se příběhem jen mihnou, mají svůj vlastní charakter, emoce i důvody. proč dělají to, co dělají, díky čemuž jsou zapamatovatelné. Postupně se pak vše začíná zamotávat (či spíše rozplétat?) a směřuje to k několika očekávaným i neočekávaným zvratům.

Za celé tohle poutavé a emocionálně silné příběhové zpracování si tvůrci zaslouží jednu velkou jedničku a něco podobného je možné říct i o audiovizuálním zpracování. Stylizované grafické zpracování se skutečně vydařilo a dává zavzpomínat na nádherná prostředí prvního dílu. Jen tentokrát nejsme ve Valadilene, ale v mnohem větším Vaghenu a samozřejmě ve 3D. To vše doplňuje velké množství filmečků, u kterých jde vidět zdatné umění práce s kamerou i střihem. Tyto cutscény sice nejdou přeskočit, ve finále to ale není příliš na škodu, protože pomáhají udržovat to správně melancholické tempo hry. Vše pak umocňuje zvukové zpracování – od velmi vydařeného dabingu přes jasné a přesně zvládnuté ruchové vjemy až po impozantní hudební zpracování francouzského mága Iona Zura, jehož dílo z této hry včetně impozantních orchestrálních melodií vychází i na vinylové desce.

Čtvrtá Syberie je prostě bombastická adventura, která opět pozvedá slávu této série na adventurní piedestal. Dalo by se hře vyčíst méně adventuření a puzzlů na úkor plynutí příběhu a chození po nádherných prostředích, možná ale právě tyto kroky pomohly dotvořit skutečně impozantní dílo. Benoîtu Sokalovi se podařilo bezezbytku napravit předchozí přešlap a na celé hře je vidět, kolik ze svého srdce a nejspíše i duše do ní vložil. Dílo je to vskutku úchvatné a je jen velká škoda, že se jí její duchovní stvořitel nedožil.