RECENZE: Syberia 3

Po dlouhých třinácti letech od druhého dílu vyšlo další pokračování dnes již legendární adventury Syberia. Opět jsou pod ní podepsáni Microïds i duchovní otec celé této série, belgický komiksový a herní tvůrce Benoît Sokal. Jak se ale opětovně potvrdilo, třináctka rozhodně není šťastné číslo…

První dva díly byly klasické point and click adventury v atmosférou prošpikovaném světě automatonů, kde jsme byli svědkem výpravy Kate Walkerové a jejich společníků směrem do bájné Syberie, to vše v nádherném grafickém zpracování a s intuitivním ovládáním. Tak s tím je ve třetím díle bohužel utrum. Tvůrci se rozhodli přestoupit do moderního 3D kabátku a zalíbit se konzolovým hráčům s jejich gamepady, což se nakonec ukázalo jako hodně špatný krok, který přispěl ke zkáze třetího dílu.

Pryč je okulahodící a přehledná grafika, místo toho přichází na scénu ne úplně vzhledné 3D, které přes veškerou snahu rozhodně nevypadá tak nádherně, jako předchozí díly. Mnohem horší to je ale ovládáním celé hry. To bylo navrženo pro milovníky gamepadů, postava může chodit libovolně po celé obrazovce pomocí tlačítek na klávesnici (nebo pomocí páček gamepadu). Ovládání je to příšerné a nepřesné, postava chodí zmateně, zasekává se. Hráč se tak místo na příběh nebo řešení rébusů soustředí na to, aby vůbec někam došel. Po obrovské kritice hráčů tvůrci dodali patch s ovládáním pomocí myši, jde ale poznat, že se jedná o dodělávku navíc, takže je hodně nepřesná a ne vždy správně funkční. Trochu tím katastrofu s ovládáním zachránili, i tak ale zůstává jednoznačným a obrovským mínusem. A to nemluvím o pohybu v inventáři, který je také přizpůsoben gamepadům, takže je jednotlivými předměty potřeba rolovat jeden po druhém, přičemž poslední sebraný předmět je vždy až na konci. Ruku v ruce s tím jde i doslova příšerná kamera, u které se tvůrci snažili využít možností 3D prostředí… …takže pro jednotlivé části lokací používají řadu mnohdy nesmyslných úhlů, při kterých je hráč totálně ztracený, neví, odkud vůbec přišel a kam chce jít. Navíc ani často nejde poznat, kudy vůbec jde obrazovku opustit. Tvůrci navíc využívají podlosti v podobě občasné možnosti posunutí celého obrazu o kousíček mimo zobrazené pole, takže je jednoduché něco nebo někoho přehlédnout. V kombinaci s příšerným ovládáním je použití kamery doslova sebevražedným prvkem.

Když hráč překoná prvotní šok z ovládání a přemůže se ke hraní, tak zjistí, že ne všechno je špatné. Co určitě nezklame, tak příběh. Tentokráte již nejdeme směr Syberie, chybí rozmanitost jednotlivých prostředí z prvních dílů i ta správná romantika prostředí a atmosféra kolem Voralbergových automatů, přesto je možné považovat příběh za jednoznačně nejsilnější stránku hry. Kate Walkerová je Youkoly nalezena podchlazená na břehu řeky, ti ji vezmou do svého opatrovnictví a přivezou ji na lékařskou ošetřovnu v nejbližším městě Valsembor. Tam se Kate zotaví a snaží se pomoci duchovnímu vůdci Youkolů, který je zde také ošetřován, dokončit migraci jejich sněžných pštrosů. Tyto pro kmen novodobé náhražky mamutů se totiž vydávají za doprovodu vybraných Youkolů jednou za dvacet let do bájných stepí k rozmnožení nutnému k přežití. Samotné sanatorium však ovládá zvrácená ruská doktorka, po Kate i Youkolech jde navíc jeden ruský generál a po samotné Kate i americký detektiv. Takže je jasné, že problémů bude spousta. Je pravdou, že tímto přístupem je celkem zásadně změněna atmosféra celého příběhu – zatímco první dva díly byly výhradně taženy touhou dosáhnout svého snu, zde se až moc soustředíme nejen na základní cíl v podobě dotažení výpravy do úspěšného konce, ale hlavně utíkáme před pronásledovateli. Navíc málokdo je ochoten pomoci, všichni spíš jen hází klacky pod nohy. I samotní Youkolové jsou vesměs neschopní, až se hráč diví, jak je možné, že všechny předchozí výpravy mohly bez Kate proběhnout bez problémů.

Prostředí i postup příběhem jsou navržené velmi solidním způsobem, tentokrát je však obtížnost jednotlivých úkolů mnohem větší, vzhledem k ovládání a nepřehlednosti prostředí místy až otravná. Nepřesné točení myší, pohybové hýbání páčkami nebo ruční přehazování předmětů v bedně je možná oblíbená kratochvíle na konzolích nebo v hidden object hrách, zde je to však výrazně rušivý prvek, který spíš otravuje, než aby bavil. Každé aktivní místo je navíc jasně viditelné bílou tečkou (v případě zimní přírody však bílá tečka splývá s pozadím), kolem které se objeví obrovský kruh značící, že lze něco dělat. Občas je pak náročné z různých úhlů poznat, k čemu vlastně ona tečka patří. Vrcholem pak je, že se občas úplně ztrácí kurzor myší. Přes to všechno je nutné přiznat, že některé logické rébusy jsou opravdu zajímavé a nápadité. Co je naopak mrzuté, zůstala nutnost častého přecházení z jednoho vzdáleného místa na druhé, aby se pokecalo s postavou nebo sebral předmět. Zatímco v předchozích dílech takováto procházka, i kvůli možnosti běhání, trvala jen pár kliků a ještě se dalo koukat na pěknou okolní grafiku, vzhledem k příšernému ovládání a kameře je zde obdobné chození totálním utrpením. A ani možnost běhu to nezachrání.

Díky tomu všemu je doba hraní delší, sám jsem u Syberie 3 strávil zhruba tolik času, jako u předchozích dvou dílů dohromady. Rozhodně jsem se ale tolik nebavil, spíš jsem nadával na tvůrce, jak dokázali tuhle krásnou sérii takovýmto způsobem doslova zmrvit. A těch věcí ke kritizování je mnohem víc – ať už totální zabugovanost, strašně zdlouhavé načítání jednotlivých obrazovek (černá obrazovka s pochodujícím malým pštrosem vpravo dole se pro mě stala noční můrou), nemožnost vlastnoručně ukládat hru (hra má jen jeden autosave, ukládání probíhá automaticky podle toho, jak se hře zlíbí) a s tím související absolutní nemožnost přeskočit cutscény či rozhovory. Bohužel je také nutné dodat, že se příliš nepovedl ani samotný závěr hry. Co je naopak potřeba vyzdvihnout, tak vydařený soundtrack, jehož autorem je opět Ion Zuro.

Když jsme byli na Gamescomu a ještě před vydáním hry dělali rozhovor s Benoîtem Sokalem, rád si o všem popovídal, samotné prezentace hry se však zúčastnit nechtěl. Už tehdy bylo vidět, že s výsledkem své vlastní hry není vůbec spokojený, ale že to bude až takový průser, to asi nikdo nečekal.

Celkově vzato je Syberia 3 obrovským propadákem, hlavně díky nezvládnutému přechodu do 3D a s tím souvisejícím příšerným konzolovitým ovládáním a děsivou prací s kamerou. Kvalitní příběh i zajímavé puzzly to v tomto případě, bohužel, nezachrání.

P.S. Ke hře byl vydán i datadisk s podtitulem An Automaton with a plan. Dějově se vrací zhruba do 4/5 původní hry, kdy vzniká krátké intermezzo nijak zásadně neovlivňující samotný děj. A je to skutečný výsměch – celý datadisk zabere zhruba půlhodinu, z toho více než půlku obstarají animované sekvence, část z nich viděná už v originální hře. Za zahrání pořádně nestojí ani jako jednohubka zdarma, natož za peníze, které tvůrci za tohle dílo vybírají.