RECENZE: Legenda Indiana Jones #1: The Last Crusade – The Graphic Adventure

Jednou z významných událostí tohoto roku je vydání dlouho očekávané hry Indiana Jones and the Great Circle, která – stejně jaké loňský film Indiana Jones a nástroj osudu – hodlá po delší době navázat na slavnou filmovou i videoherní sérii. Přestože se má žánrově jednat o akční adventuru, či možná spíš o akční hru s výraznými adventurními prvky, autoři slibují zpracování věrné filmovým předlohám a z herního hlediska návrat k legendární The Fate of Atlantis. Nadešel tedy nejvyšší čas připomenout si, co The Great Circle v herní historii předcházelo, a pokusit se na slavnou sérii her od LucasfilmGames, respektive LucasArts, podívat po 20 – 35 letech pokud možno nostalgií nezkreslenýma očima.

1989: Indiana Jones and the Last Crusade: The Graphic Adventure

Pokud nepočítáme historicky nepodstatné a zpravidla arkádové či akční tituly vzniklé na základě licence poskytnuté Lucasfilmem jiným herním společnostem, začneme naše vzpomínání u titulu Indiana Jones and The Last Crusade z roku 1989. Lucasfilm Games tehdy připravil hned dvě hry s tímto názvem, a to takzvanou The Graphic Adventure a také The Action Game, kterou vyvinula 3rd party britská společnost Tiertex Ltd. Pojala ji jako akční arkádu ne nepodobnou věhlasnému Prince of Persia, čímž logicky vypadává z našeho hledáčku. Je nicméně vhodné ji alespoň zmínit, neboť ke stejnému kroku se o 3 roky později tehdy již LucasArts odhodlali s titulem The Fate of Atlantis.

Druhá ze zmíněných her, s podtitulem The Graphic Adventure, začíná doslova filmově, a to úvodní nehratelnou scénou, doprovázenou titulky, situovanou na střechy cirkusového vlaku projíždějícího státem Colorado. Následuje přesun na legendární Barnet College a znalcům filmu začne být jasné, že se hra bude striktně držet filmového scénáře. A to až do úrovně konkrétních dialogů, které jsou doslovně převzaty z filmové předlohy. Na jednu stranu je příjemné, prožít si filmový příběh na vlastní kůži, na druhou stranu hra ničím nepřekvapí a člověk ji projde bez pocitu vzrušení nebo překvapení, protože se zkrátka žádné neděje.

Osobně jsem The Last Crusade nehrál od poloviny 90. let, kdy jsem ji prošel hned několikrát, a byl jsem zvědav, jak na mne bude po 30 letech působit.Potěšilo mne, že jsem do hry vklouznul velmi rychle a užíval si známé scény, počínaje zmíněné honičky na střechách vagonů vlaku, přes návštěvu luxusního bytu Waltera Donovana, Benátky, hrad Brunewald, až po chrám v někdejší Alexandretě. Poměrně rychle mi přešlo do krve dnes již poněkud krkolomné ovládání prostřednictvím 14titextových příkazů, což bylo i na svoji dobu fakt hodně. Potěšily mne narážky na filmovou předlohu či dobové komiksy (Sam&Max – už tehdy! Přitom první hru LucasArts vyvinula až v roce 1994) a vynikající byly nepovinné aktivity či úkoly, které jsou pro hráče příjemným bonusem a motivací k tomu, zahrát si hru znova a objevit nové věci. Ostatně, za všechny vykonané akce dostáváte ve hře body, a vzpomínám si, že honba za co největším bodovým ziskem pro mne představovala ve své době obrovskou výzvu.

Tímhle vším mne The Last Crusade potěšila i po 30 letech a já si obstojně užíval první polovinu hry, odehrávající se na Barnet College, v bytě Henryho Jonese a v líbezných Benátkách. Hra v těchto fázích funguje jako klasická adventura a snad až na bludiště v katakombách, které má své stinné stránky (ostatně, které herní bludiště nemá?), to byla příjemná, oddychová zábava. Jenže pak přišel hrad Brunwald.

Brunwald byla po benátských katakombách druhá sekce příběhu, kterou legendární gamedesignéři Noah Falstein, David Fox a Ron Gilbert oproti filmové předloze rozšířili, ovšem poněkud kontroverzně. Z několika pater hradu vytvořili další rádoby-bludiště a po chodbách a různých místnostech rozmístili nacistické vojáky, které má hráč možnost 1) ukecat, pokud z větveného dialogu vybere ty správné volby, 2) podplatit, pokud má u sebe buďto dost peněz nebo vhodný předmět, 3) porazit v boxerském souboji. Nešťastné je to, že najít tu vhodnou cestičku v dialozích, nebo vhodnou příležitost k úplatku, je šance rozhodně pod 50%, takže ve většině případů vám nezbude, než nácky skolit pěstí. A to byl přesně ten moment, kdy mě hra začala štvát. Jakkoliv je soubojový systém primitivní, dávaly mi šarvátky zabrat. Energie ztracená v soubojích se totiž nedobíjí, a tak se mi podařilo zvládnout první souboj, i druhý,ale třetí už ne. Výsledkem bylo několikanásobné odehrání této kapitoly znova a znova s cílem najít tu správnou cestu, jak kterého nácka ukecat nebo uplatit. Což v některých případech už nešlo, protože jsem v předešlých fázích hry nesebral důležité nepovinné předměty. Před 30 lety mne to bavilo. Dnes už nikoliv.

Brunwald se tak pro mne stal malou noční můrou a já nechápal, proč ve hře s podtitulem „The Adventure Game“ musím trávit tolik času boxerskými mezihrami.

Po Brumwaldu následovalo ještě jedno bludiště s nácky, tentokrát v útrobách Zeppelinu, a já se utvrdil v tom, že The Last Crusade nakonec není dnešním pohledem tak dobrá adventura, za jakou jsem ji na začátku devadesátých let považoval. Byla to první PC hra, kterou jsem viděl na vlastní oči a zkoušel hrát, vzbudila ve mne zájem o filmové předlohy, které jsem do té doby neznal, a zapálila ve mne celoživotní lásku k Indiana Jonesovi. Ale ruku na srdce, ve skutečnosti to žádná pecka není a nejspíš ani nebyla, neb nefiguruje v žádných žebříčcích TOP adventur, co kdy vznikly.

Po čtyřech hodinách hraní, z nichž více než hodinu jsem ztratil několikanásobným opakováním kapitoly v Brunwaldu, hru odinstalovávám s pocitem zklamání. Vzpomínal jsem na The Last Crusade jako na výbornou adventuru, a ona je přitom přinejlepším mírně nadprůměrná. Mrzí mne to a doufám, že u jedné z mých vůbec nejoblíbenějších her, kterou je pokračování The Fate of Atlantis, nevystřízlivím stejným způsobem. Dozvíte se to velmi brzy.