RECENZE: Broken Sword – Shadow of the Templars: Reforged

Broken Sword: The Shadow of the Templars je jednou z nejikoničtějších adventur, jaké kdy spatřily světlo světa. Stál za ním britský tým Revolution Software pod vedením charismatického Charlese Cecila, kteří posléze vytvořili i několik pokračování. V roce 2009 také vyšel remake s podtitulem Director’s Cut, který se ale hrubě nepovedl. Hra byla uzpůsobena hlavně mobilním platformám, přidaný obsah přinesl spíše nudu a naopak byla řada scén na sílu vyřazena či poupravena. Sám Charles Cecil si byl vědom špatného výsledku i velké kritiky a tak se rozhodl, že vytvoří plnohodnotný remake původního originálu, kterým by tento skvost přiblížil novým hráčům.

Vydání verze nesoucí celý název Broken Sword – Shadow of the Templars: Reforged bylo oznámeno v loňském roce na Gamescomu, společně s přípravou šestého dílu, jenž ponese podtitul Parzival’s Stone. První na řadu ale měl přijít remake původního titulu, což se také dnes stalo, byť s půlročním zpožděním. Co nám tedy nový titul přináší?

Přináší legendární dobrodružství amerického cestovatele George Stobbarta a francouzské novinářky Nicole Collardové. Jejich životy změní jedna podzimní návštěva pařížské kavárny, po jejímž výbuchu se rozebíhá napínavý příběh točící se kolem templářů, který zavede hráče do různých koutů světa. Příběh i vyprávění jsou v drtivé většině podobné původnímu velmi kvalitnímu originálu a jen v některých místech udělali tvůrci drobné úpravy, čímž ještě vylepšili konečný výsledek.

Tou nejzásadnější změnou oproti originálu je ale technické zpracování. Všechno je totiž převedeno do 4K rozlišení. Tvůrcům se podařilo najít v archivu původní originální kresby tužkou, které byly znovu naskenované a ručně překreslené do vyššího rozlišení. Totéž lze pak říci i o animacích, pro které byla použita umělá inteligence, hlavně co se týká animací těla. O obličej a další detaily se pak už postarali hlavně lidští umělci. Výsledek je skutečně úchvatný a obrázky i animace jsou na špičkové úrovni. To je možné porovnat s originální verzí hry, která je kdykoliv během hraní k dispozici a je možné se k ní dostat stiskem jednoho jediného tlačítka. Díky tomu je možné poznat, kolik práce si s tím tvůrci museli dát. A je také možnost vidět, že se tvůrci úplně do puntíku nedrželi původní verze hry a v některých místech udělali větší či menší změny. Jako kánon totiž zvolili již zmíněné původní ruční kresby. Asi nejznámější změnou je socha v muzeu v Paříži, jenž představuje sfingu namísto původně použité hinduistické bohyně. Konkrétně tato úprava odpovídá původnímu originálnímu nákresu, který byl do hry posléze změněn. Sám Cecil prozradil, že řada těchto drobných změn byla tehdy provedena z technických a časových důvodů. A nyní nastal správný čas tato místa vyleštit k původně plánované dokonalosti. Je ale pravdou, že v některých obrazovkách jsou zásahy citelnější, hlavně co se odstínu a celkového barevného vyznění obrazu týká. Je pak už na hráčích samotných, zda se jim více zamlouvá původní atmosféra či ta nová.

Změnou samozřejmě musel projít také interface, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že hra vychází také na konzole a později i switch. Pořád se hra nejlépe hraje s klasickou myší. Nehrál jsem hru s ovladačem, ale i na ně bylo myšleno a je pro ně optimalizovaná. Každopádně v případě interface tvůrci rozjeli vlastní iniciativu naplno a nabídli hráčům spoustu možností, jak si vše přizpůsobit. Můžete si zvolit, zda bude použitý původní pixelovatý font titulků či nový uhlazenější, jakou bude mít velikost, jestli se budou barevně odlišovat podle toho, kdo mluví či zda se budou jako v původní hře ukazovat u jednotlivých postav či jen na spodu obrazovky, jak známe z titulků u filmu. Stejně tak si můžete zvolit, jestli budou rozhovory plynule navazovat či bude potřeba jednotlivé kroky odkliknout myší, zda bude použit originální či nový kurzor apod. Těch variant je skutečně velká spousta a každý si tak může zvolit pro něj nejvhodnější variantu. Samozřejmě došlo i ke zjednodušení ovládání a hratelnosti směrem k mladší generaci. Takže můžou být odstraněny ikony již neaktivních témat při rozhovorech, můžou být zapnuté animované značky na aktivních objektech blízko kurzoru, který k nim může být magneticky přitahován, dvojklikem se dá odejít okamžitě do další obrazovky bez nutnosti, aby tam postava došla. A samozřejmě tu máme i nutnou nápovědu, která je vyřešena efektním způsobem, kdy se vždy objeví základní nápověda, co je potřeba udělat. K dalšímu kroku nápovědy se pak dá dostat až po určitém čase, jenž lze také nastavit. Pro úplné začátečníky je tu také jednoduchá výuka, jak se vše ovládá. I zde je možnost všechny tyto vymoženosti zapnout nebo vypnout, vše dle libosti hráče. Kdo by se nechtěl patlat ve všech těchto variantách, k dispozici jsou také dvě základní předvolby: klasika nebo příběh.

Když už jsme se zmínili o grafice, je potřeba říci si také něco o zvucích a hudbě. Tvůrci měli k dispozici všechny původně nahrané soubory, které byly do originální hry resamplovány na nižší kvalitu kvůli úspoře místa. To tentokrát nebylo potřeba a tak si můžeme poslechnout kompletní dabing v původní kvalitě, tak jak byl tehdy nahrán. A dokonce můžeme slyšet i několik replik, které se tehdy nahrály a ve hře nepoužily. Charles Cecil se rozhodl tyto soubory použít a do příběhu implementovat. I tyto pasáže však ve hře můžete či nemusíte mít, i na to je v nastavení připravena jedna kolonka. Její název zní bonusový obsah, ale jedná se ve velké většině případů o drobnosti, kterých si všimnou jen skuteční znalci předlohy. Asi nejvýraznější změnou je možnost projít se po Marquetově pokoji v nemocnici, jinak jde skutečně o drobnosti jako přidanou krysu ve stokách či novinový článek o Peagramovi. A když už jsme mluvili o dabingu, je potřeba zmínit také hudbu. I u ní totiž byly použity původní orchestrální nahrávky uznávaného australského skladatele Barringtona Phelounga a implementovány v nejvyšší dostupné kvalitě.

A když už jsme byli u dabingu, je nutné zmínit také českou lokalizaci. Tu pro původní verzi vytvořil Karel Taufman, někdejší redaktor časopisu Excalibur. S jeho svolením se překladu ujal Petr „BigPeter“ Ticháček, který se původní verzí nechal inspirovat, ve finále se ale jedná o úplně nový překlad, který ještě více zdůrazňuje charaktery postav. Ošemetné je v tomhle hlavně Irsko, kde je potřeba použít jiný dialekt, aby se zdůraznila odlišnost mnohdy nesrozumitelné irštiny od angličtiny. Nakonec byl použitý „umělý“ jazyk podobný tomu, jenž byl použitý v legendární české komedii Tajemství hradu v Karpatech. A je samozřejmě potěšitelné, že česká verze nebude k dispozici jen ve verzi pro PC, ale také pro konzole a switch.

Remake původního Broken Swordu se skutečně podařil. Tvůrci dokázali převést celou hru do moderního hávu, aniž by ztratila původní glanc a ještě ji vyleštili do alabastrova. Je otázkou, kolik nových hráčů si dokáže získat, pamětníci si ale určitě rádi zavzpomínají. A je na čase, aby se Cecil se svým týmem naplno vrhnul na šestý díl. Už se nemůžeme dočkat.