RECENZE: Broken Sword 3: The Sleeping Dragon

Mají revoluci ve svém názvu. Byla ale některá z šesti her, které za více než deset let své existence vytvořili, vůbec revoluční? Původní Broken Sword představoval „jen“ zkombinování těch nejlepších adventurních principů a jejich dotažení k absolutní dokonalosti, avšak nic vysloveně originálního nepřinesl. A In Cold Blood? Neprávem opomíjená a dnes již téměř zapomenutá hra byla „jen“ pouhopouhou akcí s vynikajícím příběhem a chytře zakomponovanými adventurními prvky. Na hru, která by opodstatnila název společnosti Revolution, byl tedy nejvyšší čas. A vypadalo to, že se skutečně blíží. „Naše hra znovuzrodí žánr!“ – takto odvážnými slovy komentoval Charles Cecil vývoj svého nejnovějšího a mediálně pečlivě masírovaného díla. A výsledek? Nic není tak horké, jak na první pohled vypadá. Broken Sword: The Sleeping Dragon je v podstatě takový nový In Cold Blood, jen z hlediska akce a adventury v opačném gardu.

Tahle planeta se řítí do pekel. Možná je to globálním oteplováním, možná něčím jiným, ale to, jak si s námi v posledních měsících zahrává počasí, je do nebe volající. Zatímco v New Yorku panují neuvěřitelná vedra, v Los Angeles už přes měsíc lije jako z konve a město postihly ohromné záplavy. A ke všemu ta častá zemětřesení. Na druhou stranu mám alespoň postaráno o nějaké to vzrušení. Tady v Idaho chcípl pes a práce patentového právníka je neskonalá nuda. I když připouštím, že tu a tam se nějaké světlejší okamžiky naskytnou. Jako třeba zrovna včera. Kontaktoval mě jeden vědec z Konga, jistý Čolmondely. Prý se mu podařilo sestrojit stroj s nekonečným zdrojem energie – perpetum mobile. Po chvilce přemýšlení nad jeho mentálním zdravím jsem si řekl: „Georgi, v Kongu jsi ještě nebyl, tak proč si po čase neudělat menší výlet?“. To jsem ale ještě netušil, jaké dobrodružství se z něj nakonec vyklube.

George a Nico jsou zpět! Zdá se to možná neuvěřitelné, ale jakmile se tito dva nerozluční sympaťáci objeví na scéně, okamžitě odpadá prvotní šok z nové 3D grafiky a vůbec naprosto odlišného vizuálního pojetí hry. Pozitivní je, že se oba hrdinové – na rozdíl od zbytku hry – vůbec nezměnili. George je sice znuděný svojí právnickou praxí v Idaho, ale jakmile se zhruba ve třetině hry poprvé setká s Nico a tradičně v situaci, kdy druhá zúčastněná osoba nemůže na jeho příval narážek a ironických poznámek reagovat kopnutím do koulí (neb je přivázána k židli), vrací se zpět do svého živlu. Bodejť by také ne. Nico je dívka, která v chlapovi dokáže rozpumpovat krev. A když je pak těch chlapů víc, máme o zábavu postaráno… Ano, tušíte správně. André Lobineau zažívá svůj comeback jakbysmet, stejně jako několik dalších postaviček, které v hráči vyvolávají hřejivé vzpomínky především na první díl série.

Byla sobota ráno. Den, jako každý jiný. Už tři měsíce nemám zaplacené nájemné. Co proboha dělám špatně? Copak se na mě nikdy neusměje štěstí? Co se to stalo s mou skvěle rozjetou novinářskou kariérou? Chtělo by to nějakého šťavnatého sólokapra, jenže šéfredaktor mi přiděluje jen samé druhořadé úkoly. Dnes mám v plánu jít vyzpovídat nějakého zamindrákovaného hackera. Prý má důležité informace o hrozícím konci světa. Ach jo, zase další mešuge…

Přesto, v jednom směru se George a Nico přece jen změnili. Oba trošku zdrsněli. A museli strávit pěkných pár hodin v posilovně. Nebo si snad dokážete představit slaboučkou Nico, jak ručkuje po okraji desítky metrů vysoké římsy, nebo skládá pyramidu z těžkých metr-krát-metr velkých beden? Patrně ne… Tentokrát jí ale nic jiného nezbude. Samozřejmě narážím na proklamované akční prvky, které byly předmětem nekonečných diskusí a které vyvolaly ve všech fanoušcích série pocit nejistoty. Nikdo s určitostí nevěděl, jak se tvůrcům podaří tyto „novinky“ do hry zapracovat, aniž by opustili žánr adventure a neudělali z Broken Swordu jen další klon vyčpělého Tomb Raidera. V tomto ohledu pro vás máme dvě zprávy: 1) Akční scény ve hře jsou, a to dokonce poměrně v hojném množství. 2) Ve skutečnosti však paradoxně postrádají jakoukoli akčnost. Veškeré sekvence, kdy Nico či George posunují bedny nebo se pohybují po úzkých římsách, balkónech, skalách nebo lešeních, se provádějí ve formě zadávání příkazů a představují pouze jakousi rozšířenou alternativu ke klasické navigaci pomocí myši. Vítané oživení, za nějž lze tento nápad zpočátku považovat, ovšem postupně upadá do stereotypu. Hádanky postavené na využití těchto akčnějších sekvencí se totiž objevují jen s minimálními obměnami celkem často a pravidelně, což po chvíli začne nudit, neřkuli přímo otravovat. Stejně tak otravně působí několik „akčních situací“, jak je tvůrci sami nazývají, kdy je třeba učinit určitý pohyb nebo stisknout tlačítko v jediném zlomku vteřiny. Pokud to hráč nestihne, celá „akční situace“ se opakuje tak dlouho, dokud se mu to nepodaří.

Jsme tedy nuceni konstatovat, že inovace v tomto směru má nemastnou-neslanou příchuť a za vyslovenou lahůdku ji tedy rozhodně označit nelze. Máte tedy svaté právo se ptát, jak je to tedy s tou slibovanou revolucí v žánru? A naše odpověď zni: Žádná velká revoluce se nekoná. Za jedinou skutečně pozitivní novinku můžeme považovat nový interface, který sice kvůli primárnímu zaměření hry na konzole propouští ze zaměstnání myš, ale i tak je uživatelsky přívětivý. Mezi vítané nové prvky patří zejména ikonová mapa a způsob, jakým je hráč upozorněn na aktivní místo či předmět. Co se týče ikonové mapy, tak jde o čtyři modrá polička v pravém dolním rohu obrazovky, na nichž se objevují ikonky činností, jež může postava v daném místě provést. Políčka odpovídají buď tlačítkům na gamepadu, nebo klávesám WASD na klávesnici (ovládání lze samozřejmě přenastavit). Objeví-li se tedy ikonka se symbolem dané činnosti, stačí stisknout příslušnou klávesu a akce se sama vykoná, nanejvýš je po hráči vyžadováno otevření inventáře v levém horním rohu a použití předmětu.

Ten pilot se mi už od začátku nějak nezdál. Během letu pořád chlastal pivo, a ještě ke všemu to byl Australan. A ta jeho létající popelnice, to by byl taky výstavní kousek. Na vrakovišti. Přesto se nám podařilo doletět skoro až do cíle, když jsme se najednou dostali do šílené bouře. Blesky nám zlikvidovaly oba motory a tomu opilci Harymu se podařilo jen tak tak přistát na okraji obrovské rokle. To ale ještě nebylo to nejhorší. Když jsme se s nemalými problémy z letadla dostali a vylezli na vrchol útesu, našel jsem v nedaleké jeskyni Čolmondelyho. Umírajícího, s prostřeleným hrudníkem. Než vydechl naposled, stačil vyslovit jedno jméno: Susarro.

Indikace aktivního místa je dokonce dvojitá. Jednak na něj upozorní výrazně zářící bod a druhak se postava za aktivním objektem ohlíží. Je to jednoduché, účinné a šetří to čas. Odpadá tak zdlouhavé manuální prozkoumávání místnosti. Stejně tak namapování akcí na ikonkové mapce dává jasně najevo, co s objektem udělat lze a co ne, což taktéž vede ke zjednodušení hry. Z toho vyplývá fakt, pro který typ hráčů je třetí Broken Sword určen primárně, ale k tomu se ještě dostaneme. Jediná věc, kterou lze ovládání vytknout, je pohyb postavy kurzorovými šipkami na klávesnici, jež je vyřešen velmi nešikovně a značně ztěžuje navigaci, takže pokud máte tu možnost, vřele doporučujeme využití gamepadu.

Tímto jsme vyčerpali všechny více či méně příjemné novinky a nabízí se otázka otázkou, co nám po jejich extrakci vlastně zbude. Pokud jste všechny předchozí řádky četli s napětím, můžete se nyní konečně uklidnit. V jádru všeho se skutečně skrývá adventura. Klasická adventura založená na sbírání, kombinování, zkoumání a používání předmětů, na rozhovorech a na mírné interakci s herním prostředím. Taktéž v tomto případě je ale brán ohled na to, aby se u hry pobavil naprosto každý. I ten, pro nějž je Broken Sword vůbec první adventurou, kterou dostal do ruky. Používání předmětů tudíž bylo zatlačeno mírně do pozadí a absolutní majoritu si vydobyly dialogy. Právě na nich je založena většina „hádanek“, kdy se po hráči chce, aby pobíhal mezi všemi postavami na lokaci, neustále se jich vyptával na nově zjištěné skutečnosti a čekal, zdali se nedozví něco nového, co by posunulo příběh opět o kousek kupředu. Dlužno podotknout, že dialogy jsou napsány skutečně dobře, ještě lépe nadabovány, mají co nabídnout a našlo se v nich místo i pro celou sérii specifický styl humoru. Vrcholem všeho jsou pak průpovídky mezi Nico a Georgem plné škádlení, narážek a ironických poznámek, které k sérii BS neodmyslitelně patří a skvěle sekundují bezchybně presentovanému příběhu.

Ve smluvenou dobu jsem dorazila k bytu Vernona Bliera. Než se ale můj ukazováček stačil dotknout zvonku u dveří, uslyšela jsem z bytu dva výstřely. Že by na těch jeho nesmyslech přece jen bylo něco pravdy? Vyšla jsem na venkovní balkón a přelezla přes zábradlí až do jeho bytu. Hacker už byl mrtvý, ležel v kuchyni na podlaze v kaluži krve. Ale co vrah, pomyslela jsem si. Nebyl daleko. Číhal na mě hned ve vedlejším pokoji. K mému překvapení to byla žena, mladá žena. Jmenovala se Petra a byla to pěkně ostrá mrcha…

A právě ve vyprávění příběhu a jeho prezentaci je Revolution skutečný mistr. V zájmu větší dynamičnosti je běh událostí ve hře jaksi urychlen a vyplněn řadou adrenalinových momentů. Jen co skončí úvodní animace a první hratelná scéna, zavalují nás tvůrci stále novými a novými skutečnostmi i podněty, neočekávanými změnami a nenechají hráče pořádně vydechnout až do závěrečných titulků. Všechny důležité posuny v příběhu jsou prezentovány formou animovaných sekvencí nebo nehratelných scén, které jsou jako vystřihnuté z povedeného hollywoodského filmu, využívajíce všech výhod třetího rozměru a dynamické orchestrální hudby. Co se týče 3D, tak z hlediska grafiky se jeho jednoznačný přínos projevil na vzhledu a animaci postav, jejichž detailnost je viditelná nejen v nehratelných scénách, ale též během dialogů, a jejichž mimika by dnes sotva našla díky použití interně vyvinutého nástroje „Virtual Actor Machine“ konkurenci. Především díky tomu se Broken Swordu, i přes řadu výtek, nedá upřít atmosféra jako řemen.

Ačkoliv je atmosféra stejně silná jako u minulých dílů, posunula se trochu jiným směrem – blíže k filmovému pojetí. Zatímco první dva díly jsme v tomto směru přirovnávali k Indiana Jonesovi, nyní bychom si zvolili spíše Jamese Bonda. V rámci tradice opět procestujeme takřka celý svět, ovšem řadu lokací navštívíme v noci, což dává hře zcela nový a tajuplnější nádech. Cílem některých epizod se tak stane proniknutí do starého rozpadajícího se divadla v Paříži, nebo do střeženého hradu poblíž Prahy. Hra se tak dostává do zcela jiné, napínavější dimenze.

V žádném případě ale nechceme tvrdit, že nenastanou chvíle, kdy si po detailní ručně kreslené grafice minulých dílu postesknete. Pokud totiž lze na vizuální podobě Broken Swordu najít nějaké hluché místo, je jím většina denních exteriérů, které působí jednoduše, jednotvárně a především mrtvě. Je až z podivem, že na ulicích v Paříži nepotkáte, vyjma pár pro příběh důležitých osob, ani živáčka, kolem neprojede jediné auto, neproletí jediný holub. A pokud si vzpomínám, slibovali nám tvůrci naprostý opak.

Mrtvost některých lokací je ale to poslední, co bychom chtěli hře vytýkat. Tou hlavní věcí, která nás opravdu zklamala, je jednoduchost úkolů a tím pádem i poněkud kratší hrací doba (+/- 15 hodin čistého času). Ukázalo se, že tvůrci spíše než na své věrné fanoušky mysleli na mainstream a především na mainstream v oblasti konzolí. Nepopíráme fakt, že hráči, jež si nelibují v řešení obtížných rébusů a nepohrdnou akčněji laděnými hrami, budou u třetího Broken Swordu chrochtat blahem. Ovšem my, pravověrní fanoušci série a především fanoušci adventure her, cítíme v tomto ohledu určité nenaplnění našich představ, našich nadějí.

Ať už závěr naší recenze vyzněl jakkoliv depresivně, mohu vás ujistit, že hratelnost BS3 je sice jiná, než u předešlých dílů, ale stejně intenzivní a stejně návyková. Bohužel ne stejně trvanlivá, ale to už bylo zmíněno několikrát. BS3 je zkrátka „moderní“ adventura ve všech směrech. Závěrem si neodpustím ještě jedno srovnání s filmovou sérií agenta 007, neboť stejně jako ona se Broken Sword ve svém vývoji posunul k větší akčnosti, lepším efektům, více adrenalinové prezentaci… a pro někoho tím pádem i více k dokonalosti. Já mám ale raději ty staré bondovky. A stejně tak budu mít raději ty staré Broken Swordy.

Recenze vyšla na herním serveru BonusWeb. Kompletní verzi si můžete přečíst ZDE.