RECENZE: Agatha Christie: Vražda v Orient expresu – interaktivní detektivka pro nenáročné publikum

Microids překvapuje. Byly časy, kde se tato francouzská společnost věnovala adventurám vcelku intenzivně – cirka dvacet let zpátky, když přinesla první dva díly Syberie, Post Mortem, Still Life… Pak trošku polevila jak v kvantitě tak v kvalitě, i když na adventury rozhodně nezanevřela. V posledních dvou letech ale opět šlape na plynový pedál. Vloni vydala fantastickou Syberii: The World Before a letos hned tři další kousky. Což je nevídané. Drží ale kvalita krok s rostoucí kvantitou?

Trojlístek jejich letošních adventur byl představen v srpnu na Gamescomu, kde jsme si dva z nich osahali a učinili si prvotní obrázek. Titul Hercule Poirot: The London Case jsme si dovolili ignorovat – jednak bylo jeho vydání již na spadnutí a druhak už na první pohled vypadal béčkově, což se také po vydání potvrdilo. Mě osobně nejvíce zaujala a veskrze pozitivně překvapila druhá letošní „poirotovka“ s podtitulem Vražda v Orient expresu, která si zjevně vzala příklad v herních mechanikách „holmesovek“ od Frogwares a zdálo se, že je do prostředí legendární vlakové soupravy dokázala aplikovat více než vhodně. Navíc se nebojí jít s dobou ani co se příběhu týče, přivádí nás na palubu Orient expressu v současnosti (rok 2023) a navíc k zápletce přidává vedlejší dějovou linku, která – jak se nakonec ukázalo – celý titul zachraňuje a vytahuje nad hladinu průměrnosti.

Ono je totiž navzdory všem inovativním herním prvkům vyšetřování na palubě věhlasného rychlíku po většinu času jaksi utahané, řekl bych až mdlé. Příběh začíná v tureckém Istanbulu, kde se v hotelovém prostředí seznamujeme jak s detektivem Hercule Poirotem, tak s první várkou cestujících, s nimiž se za necelé dvě hodiny ocitneme na kolejích vedoucích do Paříže. Tam vzájemné seznamování pokračuje, načež dochází – stejně jako v knižní předloze – k vraždě nesympatického pana Ratchetta a Poirot rozjíždí vyšetřování velmi podobné tomu v knižní předloze. Rozdíly jsou de facto jen v soudobých rekvizitách, přestože vlak samotný si zachoval svoji dobovou vizáž, a především pak v tom, že na palubě vlaku cestuje oproti knize nová osoba. Američanka Joanna Lockeová.

Tím jsou cirka ve čtvrtině hry karty rozdány a na světlo tak vycházejí všechna pozitiva i negativa této zbrusu nové adaptace legendárního detektivního románu. Začnu těmi negativy. Základní kostra příběhu vcelku věrně kopíruje román Agathy Christie, což znamená, že vývoj zápletky nemá šanci ničím překvapit. Co se hratelnosti týče, její gró tkví hlavně v dialozích, které ale nejsou – na rozdíl od titulů od Frogwares – nelineární či větvené, takže nenabízejí žádnou variabilitu či možnost rozhodování. Celá herní mašinérie tedy jede stejně jako parní lokomotiva po předem definované koleji. Situaci se snaží zachraňovat zajímavě pojaté herní aktivity, které se na rozdíl od standardních adventur jen ve zcela minimální míře opírají o manipulaci s předměty a naproti tomu nabízejí z holmesovek známou a bohatě větvenou „myšlenkovou mapu“ s řadou různě koncipovaných dedukčních analýz. Uznávám, že jsou do příběhu zasazeny vkusně a upřímně řečeno se mi hodně zamlouvá, jak nekonvenčně a přirozeně je herní náplň pojata.

Problém ovšem tkví v primitivnosti samotných úkolů i většiny analýz. Nad drtivou většinou z nich není potřeba vůbec přemýšlet, vše je nasnadě a předem jasné, což degraduje jak úroveň velkého Poirota, tak hráčovu inteligenci. Hrou tak proplujete jako nůž máslem, aniž by bylo jakkoliv potřeba aktivovat šedé buňky mozkové – což je od adventury s Herculem Poirotem v hlavní roli velmi mrzuté. Jakýmsi pomyslným „vrcholem“ je pak řada „poslíčkovských“ úkolů, jimiž cestující Poirota zaměstnávají, ať už jde o opravu odšťavňovače, shánění ingrediencí na výrobu dezertu, či přeskládávání beden v zavazadlovém vagonu. Ano, nějakými aktivitami tvůrci hru vyplnit museli, ale tohle si vážně mohli odpustit.

Oproti tomu kapitoly, které se zabývají vedlejší příběhovou linkou na půdě USA, působí jako svěží zjevení. Právě v těchto okamžicích hra dostává potřebnou šťávu a napětí, které uzívaného hráče proberou z letargie a přimějí ho soustředěně hltat vyšetřování, které má konečně spád. V těchto okamžicích se z Vraždy v Orient expressu stává kvalitní a zábavný thriller, připomínající zlaté časy Microids (tituly Still Life). Že bohu, dříve či později se vždy vrátíme k panu Poirotovi na palubu vlaku, a tak úroveň zábavy permanentně osciluje mezi parádou a šedou průměrností. Celková zábavnost hry tak permanentně kolísá mezi 50 – 80 procenty a člověk po celou dobu neví, na kterou stranu se váha nakonec nakloní… až do cirka poslední pětiny hry, kdy… ale ne. Přece vás nepřipravím o jedno z mála překvapení, které si pro nás tvůrci překvapili.

Oč více budete zklamáni z veskrze průměrného audiovizuálního zpracování, která svou kvalitou sahá tak 10 let do minulosti, o to víc vás potěší přítomnost češtiny. Obrovským kladem pro našince je fakt, že Microids všechny své důležitější tituly plně lokalizuje do našeho mateřského jazyka, což je báječný výsledek dlouhodobého tlaku českého vydavatele HYPE. Lokalizaci dostalo na starost uskupení Deez a odvedlo práci, která zapadá do celkové úrovně hry – je fajn, ale ničím nevybočuje. Fakticky je drtivá většina textu přeložena dobře – tu a tam sice narazíte na nějaké ty chybičky, jako je špatné užití mužského/ženského rodu, nějaký ten překlep nebo nevhodně přeložený výraz, ale tohle je spíš chyba betatestu a nepřipisoval bych tyto nedostatky na vrub překladatelům. Sám vím, jaká je mnohdy svízel vydavatele přesvědčit, aby se testu lokalizace věnovala patřičná pozornost. Osobně mne ale trochu mrzí, že překlad je spíše doslovný než volný a neobsahuje mnoho květnatých výrazů a vzletných frází, které by minimálně v ústech gentlemana Hercule Poirota jistě potěšily. Překladatelé zkrátka odvedli dobře svoji základní práci, leč nedodali českým textům žádnou přidanou hodnotu.

To vás ale mrzet nemusí a pravděpodobně ani nebude, neb krása českého jazyka je ve hrách stále ještě nedoceněná věc a prioritou hráčů je textu dobře rozumět – což zde rozhodně budete. Zdali si však hru skutečně užijete, záleží čistě na tom, co od detektivní adventury očekáváte. Pokud je to přemýšlení nad zapeklitými záhadami a řešení komplexních hádanek, pak prosím sáhněte jinde. Pokud ale toužíte po nenáročném zážitku a snadném absolvování legendárního příběhu na vlastní kůži, pak můžete dát prvotině týmu Microids Lyon šanci. A třeba rovnou v luxusní sběratelské edici, která bude ozdobou každé sbírky. K dispozici je pro všechny hlavní platformy (PS, PS4/5, Xbox Series, Switch).

Za mne: jedná se o slušný počin, který ale přesto o mnoho kroků zaostává za loňskou fantastickou Syberií. A teď jsem zvědav, jak dopadne jejich letošní třetí želízko v ohni: reportér Tintin.