Na nový titul od Josepha Farese jsem se hodně těšil, jenže výsledek je pro mě spíše zklamáním. Koncept kooperativní filmové hry je skvělý, jenže to by tam také musela být nějaká ta hra.
Pokud se do A Way Out pustí dva zkušenější hráči, nemá jim vůbec co nabídnut. Typická situace tu vypadá tak, že narazíte na zamčené dveře, otočíte se a na stěně naleznete sekeru, kterou dveře rozmlátíte. Žádná spolupráce tu ve skutečnosti nefunguje. Každý z hráčů prostě musí vyřešit svoji část problému, jinak se děj nepohne dál. Žádné společné přemýšlení, domluva či plánování tu prostě neexistuje.
Často problém zmizí, ještě než se vůbec stihne objevit. Sebral jsem ze země trubku, což moje postava okomentovala slovy – konečně mám něco, čím dokážu zastavit ten větrák. Jenže já si do té doby ani žádného větráku nevšiml.
Akční sekvence jsou na tom obtížností podobně, většina z nich je navíc tvořena pomocí QTE, takže jen mačkáte tlačítka, která se objevují na obrazovce.
I tak by to mohlo fungovat, jenže to by za něco musel stát alespoň samotný příběh. Tenhle útěk z vězení se ovšem nestydí ani těch nejhorších klišé. Polovina naší zábavy spočívala v hádání, kterým seriálem/knihou/filmem se autoři nechali inspirovat. Na rozdíl od interaktivních filmů od Quantic Dream či seriálů od Telltale tu však ani není žádná možnost volby, kterým směrem se příběh bude ubírat dál.
Určitě neříkám, že je A Way Out špatný, bavil jsem se celou dobu. Jenže je to poněkud plytká zábava, z které jsem si odnesl jen hořký pocit promarněné příležitosti. Tohle je možná tak dobré na to, ukázat tatínkovi či přítelkyni, jak vlastně nějaká taková videohra vypadá, rozhodně ne však na pořádnou pařbu ve dvou.
Článek vyšel jako druhá strana mince k recenzi na stránkách Bonusweb.cz. Originál můžete nalézt ZDE.
