RECENZE: Amerzone

„Ve vzduchu se narodí a ve vzduchu taky zemřou. Za celý svůj život se nedotknou pevné půdy. Žijí proto, aby mohli žít i všichni ostatní. Kdyby vyhynuli, nastala by věčná zkáza… Bájní Amerzonští Bílí ptáci…“

Když se tak koukám na seznam několika posledních recenzí v BonusWebu, zjišťuji, že je to vesměs samá adventura. Discworld Noir, Chata Kocoura Leopolda, Rent-A-Hero nebo Outcast. Pane jo, to tady už dlouho nebylo a asi ani hodně dlouho nebude. No a dneska mám tu čest představit vám pro změnu další novou adventuru. Ta pochází tentokrát z Francie – ze země, odkud vzešlo už mnoho graficky úchvatných her. A Amerzone není vyjímkou. Hru, která jakoby z oka vypadla rok a půl staré Atlantidě, má na svědomí převážně jeden jediný člověk – Benoit Sokal. Sokal je (prý) slavný belgický komixový kreslíř a spisovatel. Mě osobně jeho jméno nic neříká, ale možná Vreco, který se komixem už nějaký ten pátek zabývá, o něm už někdy slyšel. Ale to není podstatné. Podstatné je to, že se Sokal rozhodl zahodit papíry, pero a barvičky a vytvořil s týmem Microids tajuplnou adventuru ve stylu legendárního Mystu. Tři roky úmorné práce nepřišly v niveč a již v březnu byla hra vydána ve Francii (pochopitelně pouze ve francouzštině). Zatímco v Americe má Amerzone vyjít až na sklonku roku, v Evropě je jeho anglická verze v prodeji již nyní a tudíž máme příležitost se této pozoruhodné hře podívat na zoubek.

Amerzone patří mezi ten typ her, které vám v intru nebo ihned po něm neprozradí téměř nic a vy si musíte během hry všechno zjistit sami. Po úvodní animačce budete vědět pouze to, že jste novinář, nacházíte se někde na francouzském venkově a jdete udělat rozhovor s jedním starým cestovatelem a dobrodruhem. Hra vás vysadí v neznámé krajině uprostřed cesty, která vede k obrovskému majáku. Uvnitř majáku naleznete hledanou osobu – pana Alexandra Valemboise, který však právě prožívá poslední minutku svého života. Před svou smrtí vám ještě řekne, že udělal velmi špatnou věc a požádá vás, abyste navrátili odcizené vejce zpět. Ale jaké vejce, to už se nedozvíte. Ani kde ho hledat a kam ho dopravit. Vydáváte se tedy na průzkum celého majáku a nalézáte spoustu listin a dopisů, ze kterých se dozvídáte neuvěřitelné věci. Zjišťujete, že v roce 1932 Valembois a jeho dva přátelé odletěli do země Amerzone (někde ve střední Americe), aby poznali kulturu tamních indiánů. Čirou náhodou (v náručí krásné indiánky) byl pak Valembois svědkem záhadného rituálu, v němž hrálo hlavní roli obrovské vejce. To vejce patřilo velkým bílým ptákům, kterým je souzeno od narození až do smrti jen létat ve vzduchu a nikdy ani na chvíli nepřistát na zemi. Valemboise se zmocnila euforie a umínil si, že si ono velké vejce odveze domů do Francie. A taky tak učinil, jenže to nevěděl, že je vejce pro indiány životně důležité a že bez něj jsou odsouzeni k záhubě. Po dlouhých letech tedy sestrojil létající stroj, do puntíku naplánoval cestu zpět do Amerzonu, ale když chtěl vyrazit, byl na tuto výpravu už příliš starý. Proto kontaktoval vás – mladého novináře, který jako jediný může dopravit vejce zpět do mýtického Amerzonu a zachránit tak místní indiány.

Příběh je vůbec asi nejsilnější stránkou celé hry. Je poznat, že za ním stojí opravdu zkušený člověk. Celá hra má mírně temnou a tajuplnou atmosféru. Zpočátku prozkoumáváte prázdný maják, procházíte se temným sklepením, kde objevíte tajný hangár s Hydraplánem (Hydrafloat). Tento stoj vymyslel a sestrojil sám Valembois a trochu mi to připomínalo neskutečné vynálezy z knih Juliuse Verna. Hydraplán totiž může sloužit jako letadlo, helikoptéra, plachetnice, motorový člun nebo ponorka. Prostředí amazonských (nebo amerzonských) pralesů je skutečně úchvatné Právě tímto Hydraplánem se dopravíte (s několika zastávkami na doplnění paliva) až do deštného pralesa Amerzonu. I zde zapracovala Sokalova nevyčerpatelná fantazie. Dokázal si vymyslet celou flóru a faunu Amerzonu, takže zde potkáte spoustu podivných zvířat a rostlin, které ve skutečnosti nemají šanci existovat. Vše je navíc velmi přehledně popsáno a vykresleno v Valemboisově cestovním deníku (ten získáte už v první fázi hry), takže budete mít o všem okolo vás perfektní přehled.

Na začátku recenze jsem se zmínil o tom, že je Amerzone velmi podobný Atlantidě, a to především svým grafickým zpracováním a celkovým interfacem. Vše vidíte z vlastního pohledu a pohybujete se po předem určených bodech, na kterých se můžete volně otáčet do všech stran. Těch bodů je téměř 300, takže našlapete skutečně hodně jarních kilometříků. Bohužel přechod mezi nimi není vyplněn žádnou animací jako tomu bylo u Atlantidy, ale na druhou stanu to alespoň hráče nezdržuje. Při pohybu je kurzor umístěn pevně uprostřed obrazovky a vy vlastně otáčíte pozadím za kurzorem. Tento systém mi byl trnem v oku už ve zmíněné Atlantidě, ale stejně jako tenkrát, i nyní jsem si na něj brzy zvyknul a začal mi vyhovovat. Amerzone totiž nespočívá v hledání mini předmětů, což by byla v tomto případě naprostá katastrofa. Veškeré akce provádíte levým myšítkem, pravým potom vyvoláváte inventář. Do inventáře se vleze pouze 8 předmětů, ale jelikož jich ve hře moc nenajdete (asi jen 40), bude to v pohodě stačit.

Už několikráte jsem se zmiňoval o úchvatné grafice Amerzonu. Asi nejlépe se dá přirovnat opět k Atlantidě, i když přiznávám, že Atlantis byla přece jen o něco dokonalejší. Z počátku (v prostorách majáku) byla grafika na „pouze“ nadprůměrné úrovni, ale po odletu do Střední Ameriky se vše změnilo. Každý stromek, palma, keřík nebo kamínek byl fantasticky vykreslen a vše vypadalo jako ve skutečnosti. Tohle se prostě nedá popsat – koukněte se na okolní screenshoty. Je to zkrátka nádhera. Naprosto fantasticky vypadají i obličeje všech postav ve hře a jsou tak skvěle rozanimované (dokonalá synchronizace s mluveným slovem), že se v tomto případě může jít celá Atlantis zahrabat.

Co se animací týče, tak těch na obrazovce moc nenajdete. Občas se někde točí nějaká vrtule, přeletí pták nebo roj včel. Co je však na Amerzonu naprosto fantastické, to jsou FM videosekvence. Ty většinou dokumentují let (nebo plavbu) vašeho Hydraplánu a nebo flóru a faunu Amerzonského pralesa. Vše vypadá naprosto dokonale – mořská hladina se vlní a odráží sluneční paprsky, hýbou se listy stromů a i všemožná tamní zvěř a havěť. Ze všeho čiší romantika a abych pravdu řekl, nyní bych si Amerzona bez těchto doprovodných animaček ani nedovedl představit. Nikdy nezapomenu na šťastnou velrybu, kterou jsem osvobodil z rybářské sítě a která se při západu slunce vynořila nad hladinu oceánu. Nezapomenu ani na roztomilé bílé ptáky, kteří se při závěrečné animaci vylíhli z obrovského vajíčka a radostně vzlétli k nebi. Tohle všechno mi na tváři vyvolalo nenucený šťastný výraz… asi takový, jako když vaše máma (nebo manželka) sleduje v televizi Esmeraldu… (Esmeralda – no fuj :( – by Erina)

K dokonalé grafice a animacím se připojují i zvukové efekty. Šum moře, větru, bzučení včel nebo komárů – tohle všechno zní naprosto fantasticky. Ve hře není ani na chvilku úplné ticho (snad jen při výměně cédéček). Sice jsem v pralesích Střední Ameriky nikdy nebyl (a bohužel asi ani nikdy nebudu), ale musím říct, že ozvučení Amerzonu naprosto odpovídá mým představám o skutečném deštném pralese.

Až dosud jsem Amerzona pouze chválil. Nyní je na čase vzpomenout i ty věci, které mě na Amerzonu zklamaly. Tak v první řadě je to hudba, kterou bohužel ve hře téměř neuslyšíte. Hudba hraje pouze při FM sekvencích a nutno říci že je opravdu vydařená. Nechápu, proč nehraje podobně kvalitní hudební doprovod i během hry samotné. Určitě by to ještě o stupínek vylepšilo atmosféru hry. Naštěstí ale situaci zachraňuje velký počet zvukových efektů, ale ta hudba mi tam citelně chyběla.

Amerzone je v jedné věci naprostým protikladem třeba k takovému Discworldu Noiru. Zatím co v DW Noiru jste se celou hrou doslova prokecali, v Amerzonu prohodíte sotva pár větiček. Během celé hry totiž potkáte pouze necelou desítku postav, z nichž vám navíc každá řekne skutečně jen to nujnutnější. Někdy jsem si opravdu připadal jako na pustém ostrově. Ve vojenské osadě nebo v indiánské vesničce byli všeho všudy dva obyvatelé – prostě všechno bylo téměř opuštěné. Z toho tedy plyne, že Amerzone je založen spíše na řešení manuálních úkolů. Kamenem úrazu však je, že těch úkolů není zrovna mnoho a navíc jsou většinou poměrně jednoduché. Budete sice procházet obrovské množství lokací, ale většinou z nich budete skutečně jenom procházet a tím to končí. Hru jsem dohrál asi za 15 hodin a nesetkal jsem se s žádným vážnějším zákysem. Nezbývá mi tedy než konstatovat, že průměrná rozsáhlost a nízká obtížnost jsou druhým, ale i posledním, nedostatkem hry.

Amerzone je skutečně vydařená a chytlavá adventura, která svým příběhem, grafikou a hlavně celkovou atmosférou dokáže hráče doslova připoutat před monitor. Za tohle všechno by si Amerzone zasloužil 8/10, ale přísnost musí být a tak hodnocení o bodík snižuji hlavně kvůli krátké hrací době a téměř úplné absenci hudby. Jinak ale hru vřele doporučuji, a to hlavně příznivcům Atlantidy, kteří se už jistě nemohou dočkat druhého dílu.

Recenze vyšla na herním serveru BonusWeb. Kompletní verzi si můžete přečíst ZDE.