RECENZE: Mystery of the Druids – vzkříšení zla

Tak jsme se jí konečně dočkali… Hra od německých House of Tales, která u našich západních sousedů vyšla již bezmála před půl rokem a sklízela jednu oslavnou recenzi za druhou, se před pár dny vypravila na zkušenou i do okolního světa. Očekávána byla s otevřenou náručí, neboť na sobě měla vypálený cejch adventur ze staré školy. A těch není, obzvláště v dnešním pro žánr dobrodružných her nelehkém období, nikdy dost. Mystický příběh o znovuzrození druidů, point-and-click ovládání, pohledná 2D grafika a hned dvě hlavní postavy – to vše dávalo tušit, že budou mít příznivci adventur na několik nocí postaráno o vskutku dobrou zábavu. A jak to nakonec dopadlo? To se za okamžik dozvíte.

Nejdříve si ale něco povězme o úvodní zápletce hry. Hlavním hrdinou se stává detektiv Brent Halligan, nováček v řadách Nového Scotland Yardu. Po tom, co byl jeho kolega – povaleč Lowry – odvolán z případu Kostěného vraha, dostal Brent první vážnou příležitost prokázat své schopnosti. V několika posledních týdnech byly v lesích v okolí Londýna nalezeny kosterní pozůstatky neznámých lidských těl, z nichž někdo maso záměrně odstranil. Případ už byl téměř uzavřen, když Lowry dostal za mříže muže podezřelého z těchto ohavných činností. Mystery of the Druids Chlapík po čase v cele zemřel, nicméně kosti se v lesích objevují i nadále. Veřejnost je znepokojená a vystrašená, proto je nutné dopadnout skutečného vraha co nejdříve. Brent tedy začíná s vyšetřováním, které postupem času odhalí rituální podtext všech vražd, spáchaných kultem neodruidů. V ranné fázi hry se též seznámí s mladou pohlednou antropoložkou Melanií Turnerovou, která mu hned několikrát zachrání život.

Příběh tedy nezní vůbec špatně. Coby hráč(ka) se dostanete ke slovu velmi brzy, a to hned u přebírání případu v kanceláři vašeho nadřízeného šéfinspektora Millera. Začínáte tedy dychtivě hrát a pomalu zjišťujete, jak kvalitní hra se vám dostala do rukou. A právě z tohoto pohledu si dovolím Mystery of the Druids rozdělit na dvě podstatně odlišné části – v té první se dostaví několik nepříjemných překvapení a naopak v té druhé se vše v dobré obrátí – prostě jako v pohádce :-).

První třetina hry – mírné zklamání + tisíc a jeden zátuh
Hodnocení: 65%

Velice brzy po začátku hry zjistíte docela smutnou skutečnost, že Mystery of the Druids není zase až tak skvělá hra, jak jsme všichni očekávali. Velmi brzy totiž vyplují na povrch všechny její neduhy a vy budete jen nevěřícně kroutit hlavou, co se to z tak slibného projektu nakonec vyklubalo.

Důvodů pro počáteční zklamání je hned několik. K těm nejzásadnějším patří především pomalý rozjezd děje, jenž je přesycen překomplikovanými úkoly, nad nimiž vám nezřídka zůstane rozum stát. Vděčným příkladem je hned jeden z prvních úkolů ve hře, kdy si potřebujete zatelefonovat do Antropologického muzea. Váš telefon v kanceláři má však zablokované externí hovory a sáhnout si na jiný telefonní přístroj v budově Scotland Yardu je vám kvůli nesolidárnímu přístupu vašich kolegů zakázáno. K dispozici je tedy pouze telefonní budka před budovou muzea. Jenže je zde další problém – jako na potvoru jste zrovna dnes ráno ztratili peněženku a nemáte ani vindru. A ochota vašich kolegů se opět projevuje v plné parádě – nikdo vám nepůjčí ani penny, takže si musíte pomoci tak trochu nelegálním způsobem. Ptáte se jak? Inu – oberete o pár drobných chudáka žebráka před muzeem, přičemž provedení této akce je samo o sobě postaveno na hlavu. Podobně pochybných úkolů je v úvodní části hry hned několik, navíc jsou doplněny o pár vysloveně nelogických akcí, jejichž vrcholem je odemknutí hřbitovní brány papírovou složkou. Představa, že by něčím takovým procházel skutečný detektiv Scotlant Yardu, je značně nereálná.

S tím pochopitelně úzce souvisí i vysoká obtížnost hry, která je navíc podpořena obtížným hledáním interaktivních předmětů. Ty jsou tradičně velmi malé a mnohdy dokonale splývají s pozadím (jeden drát v klubku dalších drátů, malý hnědý měšec na stejně hnědém pozadí atd.). Mystery of the Druids K jejich snadnému přehlédnutí též napomáhá nedostatečná změna tvaru kurzoru na interaktivních místech (z tlusté hnědé šipky na o něco tenčí hnědou šipku) a taky ta skutečnost, že řada hotspotů často opticky splývá v jeden větší celek. Výsledkem tohoto zmatku tedy bude celá plejáda zákysů, po jejichž vyřešení nebude následovat klasické plácnutí se do hlavy, ale poklepání si ukazováčkem na čelo s pohledem směřujícím na chudáka Brenta, který v těchto případech ztělesňuje šílené tvůrce hry.

S cílem vymyslet něco originálního přišli tvůrci s novým systémem dialogů. Bohužel, jejich snaha a invence opět přišly v niveč. Dialogy jsou sice velmi obsáhlé a na mnoha místech se větví, nicméně po zvolení jedné větve všechny ostatní nadobro zmizí a vy budete muset navazovat dialog s postavami stále znova a znova, abyste se od nich dozvěděli všechny možné informace. Úvodní části rozhovorů se tak pochopitelně neustále opakují (naštěstí je možno jednotlivé věty přeskakovat klávesou ESC) a co je nejhorší – můžete velmi lehce opomenout nějaké nenápadné, ale o to podstatnější téma, kvůli čemuž vás může potkat další série nepříjemných zátuhů. Jinak interaktivních postav je ve hře pouze dvacet, což je v tomto případě jedině ku prospěchu věci.

Nejen kvůli několika nelogickým a překomplikovaným úkolům, ale též za přispění nevyrovnané grafiky a hudby zaznamenává v úvodní části hry jistou stagnaci i atmosféra. Zpočátku strávíte mnoho času v prostorách kanceláří Scotland Yardu, které jsou sice detailně Mystery of the Druids zpracovány, ale působí příliš uměle hlavně z hlediska využití barev. Naproti tomu třeba interiér i exteriér muzea je slast pro oční sítnice. Co se týče hudby, ta se po většinu času snaží atmosféru zachraňovat a nutno přiznat, že se jí to vcelku daří, nicméně když se pak najednou jemné tajuplné tóny promění v nevkusnou náhražku moderního popu, jde celá snaha do háje.

S poslední troškou do mlýna ještě přiklusala problémová podpora 3D akcelerace, která byla do hry implementována kvůli polygonovým postavám. Hru můžete spustit ve třech režimech – bez akcelerace s vyššími nebo nižšími detaily postav, a pak s 3D akcelerací. Je jasné, jakou možnost si většina z nás zvolí, nehledě na to, že v neakcelerovaném módu je hra i na výkonnějších počítačích nepochopitelně pomalá. V několika recenzích na internetu jsem četl stížnosti, že v hardwarovém módu dochází k překrývání veškerých 2D objektů 3D postavami, takže pokud třeba postava sedí na židli za stolem, vypadá to, jako by seděla přímo na stole. Je to zvláštní, ale já jsem se na mé archaické kartě S3 Savage 4 s podobnými problémy vůbec nesetkal. To ale neznamená, že v hardwarovém módu nedocházelo k žádným kolizím. Naopak – zatímco za normálních okolností má postava dokráčet na mnou označené místo na lokaci, tak s využitím 3D akcelerace byly mé příkazy drze ignorovány. To by nebylo až tak kritické, kdyby však vyřešení jednoho puzzlu v určité fázi hry nevyžadovalo stoupnout si na konkrétní místečko. Výsledek? Co asi – další z řady zcela zbytečných zákysů.

Abych ale stále nekritizoval, musím přiznat, že úvodní část hry měla i své světlé stránky. Kupříkladu z hlediska atmosféry považuji za špičkové prostředí romantické zříceniny hradu poblíž francouzského městečka Carmours (ano – hra se částečně odehrává i na území Francie, kam vás zavedou stopy po druidech). Lokace hradu jsou naprosto úchvatně graficky zpracovány a doplňuje je i skvělý tajemně ponurý hudební doprovod. Z celkového pohledu musím označit za velmi dobré namluvení hry, kdy všechny hlasy a jejich intonace působí zcela přirozeně a věrohodně. Titulky pochopitelně nechybí. Na kvalitě ozvučení má svůj podíl též podpora Dolby Surround, která dělá z poslouchání nejen dialogů, ale i ze zvukových efektů a z hudby opravdu jedinečný zážitek. Z vizuální stránky jsou efektní reálné stíny postav, které skutečně „padají“ ve stejném směru a sklonu, v jakém byly renderované lokace původně nasvíceny. Jinak samotné 3D postavy mohu označit přinejlepším za průměrné, nicméně jejich rozpohybovaní je již znatelně dokonalejší. Jedinou výtku bych měl pouze k pohybu hlavního hrdiny Halligana, jemuž se při běhu spodní část pláště zformuje do podivného tunelovitého trychtýře.

I přes tyto nesporné kvality je však pravdou, že úvodní část hry ve mě vyvolala spíše negativní pocity. Ty se ale zanedlouho začaly postupně vytrácet, neboť jakoby mávnutím kouzelného proutku se kvalita hry začala znatelně zvyšovat…

Zbylé dvě třetiny hry – očekávání se pozvolna naplnilo
Hodnocení: 83%

Onen nečekaný kvalitativní vzestup nastává ve chvíli, kdy přijdete podstatě záhady Kostěného vraha na kloub a odhalíte hlavního podezřelého celého případu. Hra se tak dostává na zcela odlišnou úroveň a právě od tohoto okamžiku mě začala neskutečně bavit. Důvody shledávám převážně ve dvou faktech: 1) na některé z chybek hry jsem si pravděpodobně přivykl a přestaly mi tolik vadit, a 2) spousta nedokonalostí z první části hry se postupně minimalizovala a série šokujících odhalení (mezi něž patří i přímé svědectví odporného druidského rituálu, během nějž je oběti zaživa odřezáváno maso z těla) měla za následek obrovské zhoustnutí atmosféry.

Ano, příběh hry začal razantně nabírat na obrátkách. Z úvodního nanicovatého pátrání po abstraktních vinících se stala honba za konkrétním maxipadouchem, jenž měl v úmyslu – jako obvykle – zlikvidovat celý svět. Řešení úkolů se velmi chytře rozdělilo mezi Brenta a Melanii, přičemž Brent vždy řeší hlavní linii případu a Melanie ho pak vysekává z průšvihů, do nichž se kvůli své neopatrnosti dostal. V té nejnapjatější situaci pak nastává generální zvrat v ději, jímž je cesta časem zpět do roku 1000 našeho letopočtu, kdy byl položen základní kámen zlu, jenž ohrožuje naši zemi v současnosti. S tímto obrovským časovým skokem nastala i obrovská změna v hratelnosti – tvůrce pravděpodobně konečně políbila múza a přestali vymýšlet nepochopitelné a nelogické úkoly. Sice se nevyvarovali nějakého toho Mystery of the Druids pixelhuntingu, nicméně pochybné úkoly z první části hry nahradili řadou velice zábavných a logických puzzlů, z nichž ty nejlepší prezentují v závěrečné části hry odehrávající se v druidských chrámech.

Na vývoj atmosféry měla obrovský vliv volba herního prostředí. Asi nejslabší lokalitu hry – budovu Scotland Yardu – postupně nahradila vizuálně velmi přitažlivá oxfordská knihovna, palác hlavního padoucha Sinclaira a samozřejmě i středověký klášter s několika chrámy, v nichž se odehrává v postatě celý děj druhé části hry zasazené do minulosti. Nenávratně zmizelo oněch několik nezdařených pokusů o moderní hudbu, kterou vystřídaly přitažlivé a líbivě jemné melodie hrané na klavír a smyčcové nástroje. No a v neposlední řadě se na kvalitě atmosféry i příběhu jako takového podepsal zajímavě se formující vztah mezi oběma hlavními hrdiny, který příjemně dokreslil jinak naprosto vážný dějový podtext. Zkrátka a dobře – zhruba v jedné třetině hry zachvátilo Mystery of the Druids obrovské zemětřesení, které smetlo většinu nedostatků ze stolu a udělalo z pouze nadprůměrné hry opravdu hutnou a zábavnou adventuru.

Jaké je tedy celkové shrnutí?

Konec dobrý, všechno dobré – praví jedno ze starých přísloví a mně nezbývá než se s ním zcela ztotožnit. Všestranně výborná druhá část hry dala téměř zapomenout na sérii problémů, nedokonalosti a nelogičností, kterými se adventura Mystery of the Druids prezentovala ve svém počátku. Proto taky přimhuřuji obě oči a dávám hře velice slušné hodnocení, protože si to za to razantní zlepšení opravdu zaslouží. Pokud tedy o koupi této hry uvažujete, mohu vám doporučit pouze jediné: Pokuste se případné rozčarování z úvodní části hry překousnout a u hraní setrvat. Za těch pár hodin trpělivosti a trochy frustrace se vám před očima rozvine opravdu hutná, napínavá a nadstandardně rozsáhlá hra, jíž věnujete dobrých třicet hodin svého volného času. A ten čas rozhodně nelze považovat za ztracený.

Recenze vyšla na herním serveru BonusWeb. Kompletní verzi si můžete přečíst ZDE.