RECENZE: Call of Cthulhu

Vývoj hry Call of Cthulhu začal již v roce 2014, kdy dostalo vývoj na starosti ukrajinské studio Frogwares známé hlavně populární adventurní sérií se Sherlockem Holmesem. V následujících měsících se však tvůrci rozkmotřili s vydavatelským domem Focus Home Interactive. Obě strany se rozešly a zatímco Frogwares začali pracovat na jiné lovecraftovské hře The Sinking City, práce na Call of Cthulhu byly svěřeny francouzskému studiu Cyanide. Jak se tvůrcům vesměs průměrných sportovních, strategických a v poslední době také akčnějších stealth her podařilo vstoupit do adventurního žánru?

Hra je postavena na oficiální licenci na deskovou RPG hru ze stejnojmenného prostředí. Možná i proto je hra nazývána mixem RPG a adventury, ve skutečnosti tomu tak ale není. Jedná se o koridorovou adventuru založenou hlavně na chození, komunikaci s postavami či různými dokumenty a řešení několika málo logických puzzlů. To vše je doplněno, bohužel, akčnějšími a hlavně stealth pasážemi. Samotné RPG je tu zastoupeno jen body, které je potřeba postupně rozdělovat mezi vlastnosti hráče. Ty však děj příliš neovlivňují, maximálně umožní hráči získat víc informací nebo udělat některý úkol snadnější cestou.

V úvodu se vžijete do postavy Edwarda Pierce, válečného veterána, toho času soukromého detektiva v Bostonu utápějícího se v alkoholu a depresích. Práce není mnoho a tak přijímáte nabídku na pátrání po smrti jedné rodiny na ostrově Darkwater. Takže nezbývá nasednout na loď a vyrazit.

Po příjezdu na Darkwater začíná vyšetřování, které na první pohled působí zajímavě. Hráč jde do hospody prokecat místní obyvatele, dozvědět se něco o místním folklóru i historii. Totéž pokračuje na stanici kapitána i snaha dostat se do skladiště jakožto jediné pořádné stopy. Dokonce i příjezd na panství Hawkingů a prozkoumávání strašidelného domu je ještě v pohodě. S postupujícím časem však začne ubývat adventurních prvků, naopak začne přibývat blouznění hlavní postavy doprovázené rozmazaným obrazem, neustálé chození po pár místnostech případně hodně lineárním koridoru, otravné a zdržující stealth pasáže a dokonce i trocha toho střílení.

A je to velká škoda. Příběh, i když plný klišé, je celkem zajímavě napsaný, pořád se něco děje a hra svým drajvem táhne hráče dál směrem k očekávanému rozuzlení. Na druhou kolej jdou informace získané ze spousty knih i pěkně napsaných profilů jednotlivých postav, míst či přízraků v deníku. Hráč si většinou vystačí s informacemi z rozhovorů s postavami, které v drtivé většině v příběhu přicházejí a odcházejí ve zběsilém tempu, takže se s nimi hráč nestihne ani pořádně seznámit či sžít. Příliš tak ani nevadí, že nebyla dodržena slibovaná otevřenost světa, hráč má k dispozici vždy jen omezený prostor, kam se může podívat. A mezi těmito jednotlivými prostory přichází loadovací obrazovka a většinou i přechod do další kapitoly. A čím pozdější kapitola, tím méně adventuření a více toho „ostatního“.

Call of Cthulhu by byl celkem pěkný skoro-interaktivní film výrazně šmrncnutý walking simulátorem se správně hutnou lovecraftovskou atmosférou. Zbytečné akčnější a stealth pasáže v pokročilejších fázích hry však brzdí rozjeté tempo a výsledný dojem hodně sráží.