RECENZE: Indiana Jones and the Fate of Atlantis – pecka i po letech

Nestává se často, vzhledem k mé časové vytíženosti, abych zasedl k notebooku a zahrál si nějakou herní klasiku, kterou jsem v minulosti již několikrát dohrál, a to jen proto, abych nostalgicky zavzpomínal. Vlastně se tak za poslední roky nestalo vůbec. Až nyní.

Zavítal jsem v posledních dvou letech s rodinkou na dovolenou na řecké ostrovy Rhodos a Kréta a krom jiných zajímavých lokalit jsem navštívil také turisticky vypjatý palác Knósos a naopak turisticky zcela nezajímavý podzemní skalní nacistický bunkr z druhé světové války (nikoliv ten, ve kterém byla letos zavražděna americká bioložka). Nemohl jsem si v těch momentech nevzpomenout na podzemní labyrint a archeologické naleziště, které během své výpravy za ztracenou Atlantidou navštívil legendární archeolog Indiana Jones společně se svojí kolegyní Sophií Hapgoodovou. Anebo taky bez ní – to už bylo na hráči, jakou variantu si zvolí. A to byla jedna z klíčových věcí, která mne na adventuře Indiana Jones and the Fate of Atlantis fascinovala už, když jsem ji hrál poprvé v roce 1994.

Upřímně řečeno jsem si nebyl jist, jak na mne hra po tolika letech zapůsobí. Pamatoval jsem si ji sice ještě velmi dobře, ale nehrál jsem ji dobrých 20 let a moje nároky se za tu dobu přece jen o něco zvýšily. Na druhou stranu mi bylo jasné, že silně zafunguje nostalgie, která člověku nasazuje na nos růžové brýle. A tedy že si hru nejspíš náležitě vychutnám.

A tak se také stalo. Jakmile se rozezněla ona klasická melodie od Johna Williamse (i když jen v MiDi formátu), vrátil jsem se náhle do roku 1994 a novinkou byl pro mne pouze anglický dabing, který jsem si vyslechnul vůbec poprvé.

A dělo se přesně to, co jsem čekal. Svižně jsem procházel hrou, užíval si každičký její moment, fascinovaně se zamýšlel nad tím, jak skvěle autoři už v roce 1992 zapracovali na mnohých žánrových i technických aspektech. A marně jsem přemýšlel, co bylo na téhle hře tehdy – v roce 1992 – nedokonalé, a co je na ní nedokonalé dnes.

Příběh: na jedničku. Atlantida byla tou dobou nepříliš profláknutá tématika, něco jako Templáři v době, kdy vyšel první Broken Sword (ten si taky budu muset někdy znova zahrát, BTW) Herní příběh tak zaváněl nevídanou svěžestí a zároveň jako by vypadl z pera Lawrence Kasdana (napsal Dobyvatele ztracené archy – 1981).

Dialogy: na dvojku. Snad jediné, co lze hře ve srovnání s pozdější produkcí vytknout, je až přílišná strohost dialogů, která ovšem nezabránila tomu, aby působily přirozeně a sršely vtipem. A na druhou stranu – méně je někdy více. Takový utahaný Dreamfall by mohl vyprávět. Dabing se na svoji pionýrskou dobu též docela povedl (byla to první dabovaná hra od LucasArts) – technologicky je to dnes samozřejmě katastrofa, kvalita nízká, velký šum a praskot, ale výkony dabérů solidní. Bohužel bez Harrisona Forda, ale to bychom asi chtěli moc.

Herní scény: na jedničku. Přesně to, co nemá Indiana Jonesovi chybět: Barnet College, exotické lokace (Azory, Alžír, Kréta…), fantasy lokace (zatopená Atlantida) – člověk se vysloveně těší, kam ho zavedou Indyho kroky příště.

Hratelnost: na jedničku s hvězdičkou. Tady se na chvíli pozastavím. Je až s podivem, jak hratelnost po 27 letech svěří. Pravda – rozhraní s devíti grafickými příkazy už je dnes přežitek, ale úkoly jsou přísně logické, všechny dokonale zapadají do příběhu, žádný nepůsobí jako vata – což by jim mohli třeba takoví Frogwares se svými holmesovkami závidět. A jsou překvapivě variabilní! V době, kdy adventury nabízely jen kombinování předmětů a řešení logických puzzlů, nabízí Fate of Atlantis dialogové hádanky, při nichž je někdy nutné se vhodně přepínat mezi dvěma hratelnými postavami (Indy a Sophia), a svěžest přinášejí arkádově zpracované sekvence jako je ovladatelný let balónem nebo honička v autech (vše viděno izometricky a ovládáno myší). Nepřirozeně nepůsobí ani jednoduše řešené pěstní potyčky – naopak, ty k Indiana Jonesovi vždycky patřily.

Všechno je prostě skvěle namíchané a co se akčních scén týče, hráč si dokonce může vybrat, zdali jich chce mít ve hře více nebo méně. A to nesmírně originální, před tím ani potom nevídaným způsobem. Cirka v ¼ hry je hráč postaven do situace, kdy si může vybrat ze tří cest, jakými hodlá v dobrodružství pokračovat. 1) společně se Sophií Hapgood, což je asi nejpropracovanější větev, bohatá na ostré dialogy a originální herní prvky založené na spolupráci obou postav, 2) sám s důrazem na logické hádanky, a 3) sám s důrazem na akci převážně v podobě pěstních potyček. Všechny větve se pak v asi ¾ hry opět spojují ve společné finále v zatopené Atlantidě, ale každá má úplně jinou náplň, přestože hráče zavede povětšinou na totožné herní lokace.

No a konečně ještě jedna důležitá a dodnes velmi opomíjená věc. Hra člověka nikdy nenavede do slepé cesty, nikdy mu nehází klacky pod nohy, a kromě pěstních soubojů (a jedné konkrétní pochopitelné situace) ho nenechá nikdy zemřít. Na komfort hráče je zde myšleno prostě vždy a všude.

Grafika: tehdy na jedničku. Dnes je populární pixel art a lidé kdo ví proč vidí raději méně detailů, aby si mohli zbytek vyfantazírovat podle sebe, a to je přesně, co Fate of Atlantis umožňuje. Rozlišení 320×200 s 256 barvami nedovolovalo mnoho, přesto jsou lokace krásně navržené, vypadají pěkně. Dojem 3D jim dodává paralaxní scrolling a dynamicky se zvětšující a zmenšující postavy podle toho, kde se na obrazovce pohybují. Na svoji dobu to byl TOP, i když SVGA (640×400, 16 tis. barev) už pomalu klepalo na dveře.

Hudba: na jedničku s hvězdičkou. Dodnes nepřekonaný hudební systém iMuse, naprogramovaný přímo v LucasArts, tvoří z Fate of Atlantis atmosférický koncert. Co mne na všech hrách vždycky štve, a co spolehlivě rujnuje jejich atmosféru, je nepřirozený přechod hudebních skladeb, který je v lepším případě vyplněn několikasekundovou mezerou, v horším případě jsou melodie neurvale utnuté. To je něco, s čím se ve filmech nesetkáte. Systém iMuse naopak melodie umně míchá a napojuje, ty na sebe naprosto plynně navazují a působí jako jednolitý kontinuální hudební podkres. Je to něco fantastického, něco, co se prostě dodnes nevidí.

Užil jsem si to. Vychutnal jsem si každičký moment, nostalgicky jsem zavzpomínal, ale taky jsem si uvědomil, že Indiana Jones and the Fate of Atlantis nebyla výjimečná hra jen ve své době, ale i dnes – po bez mála třiceti letech – má stále co nabídnout. Nevěříte? Tak to zkuste! Za 5 EUR na Steamu nebo za 8 EUR v balíčku s dalšími třemi klasikami od LucasArts. Za mne jasná volba.